Moje putování po Divokém západě

neděle 24. červenec 2011 16:31

Moje dcera se řízením osudu jednoho dne ocitla se svým manželem na Divokém západě, aby se zde natrvalo usadili. Nejdříve si pronajali domeček a nyní si ho i koupili. A protože rodila a rodila stalo se těžší a těžší se podívat k nám domů. A tak když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Jednoho dne jsem se rozhodl, zaskypoval a oznámil, že bych se rád podíval na ni i na svá vnoučata. A tak jsem si během několika týdnů vyřídil nový pas s otisky a okem, sehnal aproved, zakoupil na poslední chvíli levnou letenku tam i zpět, pojistil se na vše možné, aby ev. mne dovezli do mého rodiště v zinku a vyčkával oné chvíle odletu. Jak se tak blížilo datum, dostával jsem podivné svírání kolem žaludku, protože přeci jen ocelový pták je výtvorem člověka a mé jazykové vybavení je více než chudé. A

Let probíhal poměrně klidně, a když jsem přestupoval v Atlantě, prvně jsem si uvědomil, že naše letiště je jen takový malý plácek. Odbavení proběhlo na naše poměry dosti rychle, jen jsem měl problém úředníkovi vysvětlit svoji lámanou angličtinou za kým to jedu. Pomáhal si rukami a mimikou a on se na mne usmál, zeptal se kolik mám dolarů, dal razítko a popřál hezké shledání. Podzemní vláček vás dovezl k vašemu terminálu a musím říci, že informační systém je zde velice dobře propracovaný.jJak sem později zjistil informační systém je propracovaný nejen na letišti ale i venku na ulicích(třeba u zákazu vjezdu je 2x napsáno No entry). Co by kuřák, jsem hledal malé útočiště pro nás nezbedy a opět musím konstatovat, že až na zakouřený prostor, byla tato oáza kulturnější než na jiných letištích, které jsem v půběhu života navštívil. A pak se ocelový oř opět zvedl a já na obrazovce pozoroval jak se pomalu blížíme k Denveru, jen mi zaujal nezvyklý manévr, kdy v prostřed cesty jsme provedli kroužek. Ale pak jsme dosedli a já čekajíce nějakou kontrolu, jsem se dostal až do haly, kde se najednou ozvalo tati tati. Musím se Vám přiznat, že slzy nebraly konce a já podlouhé době opět svíral v náručí svoji dcerku. Byl a je to krásný pocit, když vidíte svoji dceru šťastnou a spokojeno.

Ráno mne přivítal Denver sluníčkem a pomalu se probouzejícími vnoučaty. Mé nejmilejší vnouče je Dejna, Dejna, která, když prvně přiletěli do Prahy(to ještě nebyli tak rozrostlí), když vycházela z odbavovacích dveří a já tam stál uprosřed mnoha lidí a ona, která mi neznala, protože ještě nebyl skype, se utrhla a běžela přímo ke mně volajíce deda, deda - schválně to dávám bez háčku, protože taková to byla pravda. No a co na to deda. Psát to někde jinde našel bych vhodné slovo.

Denver je město stejné jako všechna další města v Americe, jen oproti těm známějším je výrazně menší ale i tak obrovské, a jen s tou vyjímkou že za městem se tyčí Skalisté hory, kde na vrcholcích leží sníh, úchvatný pohled. Proto taky každá denverčan má na autě připevněn nosič na lyže, rozhodne-li se, jede se vykoupat a nebo zalyžovat. A tak začal můj život v Denveru. A protože jsem byl zvyklý z našich končin po městě chodit pěšky, rozhodl jsem se, že několik dní si Denver projdu. Za 2 dny jsem nachodil 60 km a uhnal jsem si puchýře na patách a tím jsem zjistil, že vše je zde velké a dlouhé(pračky, myčky, susičky, sporáky, silnice aj). V Denveru je tento rok nebývale hezké počasí, dopoledne svítí slunce na modrém nebi, pak se zatáhne od hor,, spustí se provazce deště a blesky křižují celou dobu, aby nakonec toho představení se na nebi zjevila duha a pak se vše uklidní a je opět modré nebe.Proto taky mne Denver přivítal spoustou zeleně. Tím, že jsem ale zistil, že chůze po Denveru není to pravé ořechové, rozhodl jsem se vyzkoušet jízdu autem. Nejdříve jsme zajeli na parkoviště, abych si vyzkoušel automatické řízení a mohu vám říci - vřele doporučuji!!!! plynulý rozjezd, plynulé brždění, jen holt nevíte, na co máte tu levou nohu. Ti, co rádi poslouchají chod motoru, mohu říci, že motor krásně přede a přehazuje si sám, kupodivu zrovna v tu chvíli, kdy by jste si chtěli přeřadit manuálně.

A tak naše první cesta byl do Boulderu, městečko pod Skalistými horami, hezké, jen mi vadilo, že onu hlavní třídu, po které kdysi přijížděli a odjížděli padouchové a hrdinové, zde proměnili v pěší zonu a stromy zastínili tu různorodou architekturu domů. Musím podotknout, že na divokém západě nemají náměstí, důležitá byla právě ona hlavní třída, kde byl saloon, holič, banka, pošta, pohřebák a šerif.

Další už můj samostatný výlet byl do Skalistých hor ke hrobu a museu Buffalo Billa. pohled na tyčící se hory, od který se valily mraky byl impozantní a abych měl památku, dal jsem si hamburger podle Buffalo Bila a koupil si stetsona. Mile mne překvapili, že v muzeu měli i český překlad. pak že jsme neznámá země. Mezi tím se vnoučata svěřila mámě, že jejich deda neni takovy ten deda a Dejna se chlubila svým kamarádům, že jeji deda umí hvězdu, vydrží pod vodou 20 vteřin a umí i jiné blbůstky a tak, když jsem si myslel, že se mám s jejími kamarády vyfotografovat, musel jsem předvést hvězdu. Dejna je doufám pyšná na svého dedu.

Abych nezacláněl, rozhodl jsem se pro svůj životní trip. Naplánoval jsem si cestu k Velkému kaňonu, pak do Los Angeles, ale spíše jen k oceánu, abych si v něm ošplouchal chodidla, a pak přes Las Vegas a Utah zpět do Denveru. Vyčistil jsem Jeffovo ato, nakopili konzervy, vodu chléb, cigarety a zvýkačky v supermarketu a deda se vydal na cestu. Dojel jsem ke známým do Skalistých hor, navštívil to opravdové městečko divokého západu viděl horu vytěžené půdy z nějvětšího povrchového dolu na zlato a šel spát. Ale technika vás dnes dopadne rychle a nemilosrdně, dostal jsem velmi nepříjemnou zprávu a tak jsem to vyhodnotil a řkouce, že už mi není dvacet, přecenil jsem se a že sám bez parťáka bych tak dlouhý trip neustál, ani při spotřebě žvýkaček, otočil jsem auto po 300 majlích a vrátil jsem se zpět. Dcera byla radostí sama bez sebe i když jsem jí každých 5 hodin volal, že jsem v pořádku. A tak můj trip skončil radostným návratem, ale ve mne s pocitem, že tento trip uskutečním s parťákem příští rok, ať se děje cose děje.

A tak jsem se pustil do zvelebování zahrádky, vykácel jsem chroští, vyrval 7 pařezů, udělal přístřešek pro dětské hračky a nářadí pro dceru, která se pustila do zahradničení a naposledy jsem jim naplánoval a udělal zahradní stůl. Mají tady krám Home Debit, něco na způsob Hornbachu, ale větší a v přepočtu lacinější. Kutilové by se zde vyřádili.

No a nejvíc k lidem, žijí zde pospolu lidé různých přesvědčeních, barvy kůže, názorů. náboženství, žijí stejným životem jako u nás, mají stejné problémy, stejné nemoci a stejné radosti jako my. Těmi procházkami jsem zjistil, že jsou zde lidé milí, usměvaví a vždy ochotní vám pomoci. Vidíte-li policajta, rangera, nemáte strach z toho, že jste třeba něco provedli, ale máte radost, že jste našli člověka, který je Vám ochoten pomoci a ne vás peskovat a dávat pokuty. Osobně jsem přesvědčen, že jednou budou v Americe nejhezčí ženy, protože ono míchání vždy je ku prospěchu. Právě proto se říká, že v Čechách jsou nejhezčí holky, protože jsme byly křižovatkou, kde se míchal sever s jihem a západ s východem. Neznám typického čecha stejně tak zanedlouho nebude typický američan.

Trochu se dmu pýchou na všeobecné znalost čechůi, které američanům chybí, bydlí-li v ulici Ivanhoe, ví jen že bydlí v té ulici, ale kdo to byl Ivanhoe neví, ale zase o to víc mne rmoutí, že češi mají větší znalosti ale velmi malou hrdost na svoji zemi. O to větší ji mají amričané a neprojevuje se to jen věšením vlajky na domech, ale jejich vnitřním přesvědčením. V tom ty filmy nelžou. Od američana neslyšíte, že se má špatně, má se vždy dobře i když má hluboko do kapsy. Ví a je rád, že žije a taky proč si život kazit mručením a stěžováním, remcáním tak jak u nás doma, když ten život je opravdu krásný a stojí za to ho prožít s úsměvem.

Honza

Rybka Jan

Lída V.No, co jiného:22:3524.7.2011 22:35:58
Honza Marek, KanadaAmerika22:0624.7.2011 22:06:11
EdaHezky jste mi vše připomněl21:3824.7.2011 21:38:56
JaromírMálokdy se mi stane,19:2824.7.2011 19:28:29

Počet příspěvků: 5, poslední 24.7.2011 22:35:58 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Rybka Jan

Rybka Jan

nyní o chobotnici, ale taky i zdravotnictví a tak povšechně co se v této době vyvrbí

člověk kterého zajímá co se děje a nechce být němý a hluchý

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.